Žila byla jedna stará paní, kterou v celém kraji znali jako Uplakanou babičku. Plakala a bědovala, ať bylo ošklivo nebo hezky. Někdy svítilo slunko a jindy lilo jako z konve, ale ať bylo jak bylo, babička jen naříkala: "To je ale hrozné počasí!"
Jednomu kloučkovi to vrtalo v hlavě. "Uplakaná babičko!" řekl mile. "A co bys vlastně chtěla? Aby bylo hezky, nebo aby pršelo?"
"Když to máš tak," řekla babička a hned se zas rozplakala, "já mám ve městě dvě dcery. Starší půjčuje slunečníky, mladší deštníky. Když prší, myslím na tu starší a lituju ji: Dnes chudinka stojí v krámě marně! Kdo by si dnes přišel pro slunečník! Za slunka zas pláču pro tu mladší. To si nikdo nejde pro deštník!"
Hoch pokýval hlavou.
"Poslyš, babi, já mám nápad. Co takhle to zkusit naopak? Za slunka mysli na svou starší dceru, jak jí jdou na odbyt slunečníky. A když prší, mysli na tu mladší. To si přece kdekdo běží pro deštník!"
Uplakaná babička si hned otřela slzy. A od té chvíle ji nikdo neviděl plakat. Ať bylo jak bylo, ať svítilo slunce nebo lilo jako z konve, pořád si libovala: "To je ale pěkné počasí!"