Byl jeden vetešník a ten ve svém harampádí našel prapodivné zrcadlo. Ono se v totiž předbíhalo, jako se občas předbíhají hodiny. Zrcadlilo to, co bude teprv zítra. Vetešník jásal. Věděl, že mu spadlo štěstí do klína. Když viděl v zrcadle, že zítra přijde vichr, zatloukl včas okenice. Když hrozil požár, naplnil sklep vodou a jediný ze vsi zachránil svůj dům.
Jenomže s jídlem rychle roste chuť. Brzy mu to všechno bylo málo. V zemi právě probíhala válka a vetešník se stal velkým špiónem. V zrcadle viděl plány druhé strany a draze prodával své informace. Nahrabal si pohádkové jmění, ale pak si řekl, že chce ještě víc.
"Tajně nabídnu své služby nepříteli a budu slídit naráz pro všechny! Tak se stanu pánem situace, vojska budou jenom loutkami v mých rukou a já ovládnu celý širý svět!" Mrkl do zrcadla, aby tu slávu hned viděl, a vtom spatřil sám sebe, jak ve vězení hlodá holou kost. Tak se rozzuřil, že udeřil zrcadlem o zem. To se rozbilo na tisíc kusů a vetešník propadl panice. Věděl, že bez zrcadla je jen trapný hlupák a že jeho podvod bude odhalen. V hrůze na sebe hodil první veteš, kterou v kupě hadrů našel, a oblečen jak tulák prchal pryč.
Ale ten tulák, který hadry nosil před ním, byl v celé zemi stíhán pro krádež. Podle těch šatů vetešníka zatkli. Marně se bránil, že je někdo jiný. Strčili ho do vězení a tam dodnes hlodá holou kost.