Bylo jedno město a ve městě chrám. Na schodišti chrámu seděl slepý žebrák. V chrámu se dělo mnoho důležitých věcí. Byly tam křtiny, svatby, pohřby, pláč i radost. Žebrák tam sedával řadu let.
Jednou vynášeli z chrámu nebožtíka a žebrák náhle vstal a hluboce se poklonil.
"To byl vzácný člověk," řekl lidem kolem, "a jistě přijde rovnou do nebe."
Všichni byli velmi zaraženi.
"Co to mluvíš?" ptali se nevěřícně. "Zaprvé: ten muž byl obyčejný. A za druhé: vždyť jsi ho nikdy neviděl!"
Žebrák ale řekl:
"Ne. Právě proto, že nevidím, naučil jsem se dobře vnímat hlasy. Kdokoli v tomto chrámu přál někomu štěstí, vždycky měl na dně hlasu alespoň malou příměs závisti. Kdokoli někoho politoval, měl na dně hlasu škodolibou radost, že neštěstí se tentokrát nestalo jemu. Ale on, když vyjadřoval soustrast, měl v hlase jenom smutek. A když on přál štěstí, v jeho hlase zněly zvonky štěstí a nic víc. A to je tak vzácné, že vám říkám: ten šel jistě rovnou do nebe!"