Zemí se přehnala strašná válka a zanechala jenom spoušť, a smrt. A v tom zmatku se stalo, že dvě nešťastné mladé ženy hledaly v troskách domu své právě narozené děti. Ale našly jenom jedno, a protože miminka jsou všechna skoro stejná, obě byly přesvědčeny, že je to jejich děťátko. Přely se a naříkaly, obě hájily svá práva, až jim nezbylo než obrátit se k soudu. Žádná neměla sebemenší důkaz, že dítě patří jí.
Soudce byl starý moudrý člověk. Dobře věděl, že pravdy se nedohledá a že ji ani dvě zoufalé matky neznají.

Byl jednou jeden mudrc, jehož sláva obletěla svět. Říkalo se, že není otázky, kterou by neuměl zodpovědět, že není sporu, který by neusmířil, a není žáka, který by od něj neodešel moudřejší. Jednoho dne ho navštívila žena s malým chlapcem a stěžovala si...

Byl jednou král s královnou a ti se rozhodli jít hledat pravdu, bosí a bezejmenní bloudit širým světem a všechnu moc a slávu shodit z ramen jako obnošený plášť. A protože nikdo nesmí vyjít za takovým cílem, dokud ho ještě potřebují druzí, uctivě se poklonili před svým synem a žádali ho o dovolení. Princ byl ještě chlapec. Jen s těžkým srdcem se rodičů vzdával.

Byl jednou jeden rolník, který od malička každý den po ránu snědl dvě černé ředkve. Pevně věřil, že jsou strašně zdravé a že kdo jí černé ředkve, bude dlouho živ.

Byl jeden král a to byl velký vztekloun. Ten se uměl hněvat, až se všechno třáslo a v paláci vrzaly parkety. Královnu všichni lidé milovali, ale krále nikdo, nikdo v celé zemi neměl rád. A král si připadal tak strašně osamělý, že se vztekal ještě mnohem víc.