Mladičký učedník vyslechl od svého Mistra, že veškerá skutečnost je Bůh. Ta představa ho nadchla. V extatickém štěstí hleděl kolem sebe a celým srdcem cítil, že všechno - tráva, ptáci, nebe i on - není ničím jiným nežli Bohem, a v tomto uchvácení kráčel k domovu.

Šel jeden starý doktor lesem. Byl to mrzout a od lidí čekal jen samou podlost. Náhle spatřil v blátě ležet nahatého chlapíka.
"Pomož mi, zachraň mě!" prosil ho nešťastník. "Přepadli mě loupežníci a div ze mě nevytloukli duši. Teď nic nemám, vždyť sám vidíš, že jsem jako vyplivnutá pecka, ale věř mi - jednou se ti odvděčím!"

V jednom klášteře žil starý opat velmi proslulý svou vyrovnanou myslí. Vděčil za ni desítkám let meditace a všichni ho pro ni obdivovali. Jednoho dne zachvátilo kraj zemětřesení. Větší část kláštera se zhroutila v troskách a mnichové už propadali panice. Ale opat je rychle odvedl do kuchyně, která otřesy vydržela, takže vyvázli bez nejmenšího zranění.

Byl jednou jeden malý poberta. V zahradách boháčů rval ovoce a květy a pak je prodával na bazaru. Neuměl číst a psát, o svaté nauky se nezajímal a do žádného chrámu jakživ nevkročil.

Byl jeden vetešník a ten ve svém harampádí našel prapodivné zrcadlo. Ono se v totiž předbíhalo, jako se občas předbíhají hodiny. Zrcadlilo to, co bude teprv zítra. Vetešník jásal. Věděl, že mu spadlo štěstí do klína. Když viděl v zrcadle, že zítra přijde vichr, zatloukl včas okenice. Když hrozil požár, naplnil sklep vodou a jediný ze vsi zachránil svůj dům.