Byl jednou jeden klášter a v něm vládlo přísné pravidlo: žádný mnich se nesměl dotknout ženy, nesměl jí ani podat ruku, natož pak některou ženu obejmout.

Věci, které denně potkáváme, situace, do nichž jsme vrženi svým životem i lidi okolo nás většinou rozdělujeme do dvou skupin: na dobré a špatné. Obyčejně ale tímto neskončíme.

Byla jedna země, kde se žilo velmi těžce. Hodně se tam kradlo, ba i vraždilo. A v té zemi kdysi hořel Oheň štěstí a hrál sedmi barvami duhy. Kdo si jím připálil svíci, vnesl radost všude, kam padlo její světlo, a kdo si jím zatopil v kamnech, měl doma teplo, pohodu a klid. Jenže oheň skomíral, až zhasl, a pak už bylo hůř a hůř.

Jednomu mužovi stonal jeho milovaný kůň. Muž v zoufalství podstoupil nejkrutější půsty a s pláčem vzýval Ducha milosrdenství. Konečně ho nebe vyslyšelo, strop se neslyšně otevřel a dolů se snesl zářivý duch.

Stárnoucí a málo uznávaný básník kráčel bazarem. Náhle spatřil podivného skřeta, který měl na jedné dlani fazoli a na druhé hrách.
"Mám tu něco pro vás, pane," špitnul tajemně. "Toto je fazole slávy. Kdo ji koupí, velkého úspěchu dojde. A kdo koupí hrách, toho nikdo neoklame. To je totiž hrách neomylnosti."